Fotka dne Fotka dne

Kalendář

 

Svátky

Počasí

Dlouhodobá předpověď počasí

Hodnocení stránek Hodnocení stránek

Průměr (2 Hlasů)
Průměrné hodnocení je 5.0 hvězdiček z 5.

Projekt Virtuální radnice Projekt Virtuální radnice

Stránky byly vytvořeny v rámci projektu "Vývoj informačního systému Virtuální radnice" společností Datalite, spol. s.r.o.

Zobrazení aktualit

Životní osudy mého prastrýce Matěje Horníka

2019.05.30 - Vít Procházka

  Životní osudy mého prastrýce Matěje Horníka a jeho sourozenců v souvislosti s první světovou válkou

   Ing. František Horník (* 1949)

Úvodem trochu genealogie

Každý čtenář mi dá jistě za pravdu, že rodokmen je srozumitelný, pokud je sestaven graficky  – stromem života. Úplný rodokmen prastrýců a pratet z otcovy strany zahrnující 11 generací však není reálné do tohoto pojednání začlenit pro jeho rozsáhlost. Dovolím si ale poodhalit genealogickou informaci o rodině Matěje Horníka, a zejména o jeho bratrech.

Otcem Matěje a jeho sourozenců byl Jan Horník (4. 12. 1849 – 4. 1. 1906). V křestním listu je uveden jako chalupník na menším statku v Nuzově u Protivína č. p. 8. Tzv. „po chalupě“ se tomuto statku říkalo „u Vovčičků.“ (21) Můj tatínek ve své kronice uvádí, s odkazem na kroniku pana Našince z Pasek, že statek č. p. 8 byl postaven před rokem 1748 jako chalupa Vovčičkovská. Roku 1757 je zde uváděn hospodář Vít Vovčička. Rod Horníků do roku 1842 hospodařil na usedlosti č. p. 11 (dodnes se tam říká „u Horníků“ nebo „u Peklů“).

V našem vyprávění je žádoucí sdělit, jak rod Horníků přešel z č. p. 11 na č. p. 8. To bylo tak. Jeden z mých předků, Martin Horník (narozen 14. 10. 1810 na č. p. 11), se dne 13. 8. 1842 oženil s Alžbětou, rozenou Svobodovou, ze Žďára č. p. 3. K tomuto sňatku mu jeho matka Kateřina, za svobodna Zborníková, narozená 21. 2. 1787 v Nuzově č. p. 8, svůj rodný statek předala. Martin si tedy 13. 8. 1842 přivedl svou nevěstu již do usedlosti č. p. 8 a ta je ve vlastnictví příslušníka našeho rodu do současnosti.

 Matkou mého prastrýce Matěje byla Kateřina Myslivcová z Netonic č. p. 2, okres Strakonice (1850 – 4. 12. 1885 – zemřela na tyfus). Svatba Jana a Kateřiny se konala v roce 1872. Jejich prvním potomkem byl právě „náš“ Matěj (19. 2. 1873 – zřejmě 1. 5. 1915), jemuž následně přibylo pět sourozenců: Anna, Antonín, Marie, Terezie I. (zemřela za 6 dní po narození), Terezie II.

 

 

 

Eleonora Horníková, rozená Slepičková, druhá manželka Jana Horníka, matka mj. mého dědečka Františka (malba)

Po skonu své prvé manželky se Jan Horník dne 23. 2. 1886 znovu oženil, a to s Eleonorou Slepičkovou ze Slavětic č. p. 8 (19. 2. 1857 – 31. 5. 1928). Z tohoto druhého manželství vzešlo pět potomků: Alžběta (zemřela v 59 letech na polyarthritidu), Růžena (zemřela v 9 letech na záškrt), pak přišel na svět můj dědeček František (20. 12. 1892 – 23. 1. 1973) a po něm Božena. Posledním, tedy celkem 11. potomkem, byl Josef. Rodiče jmenovaných 11 dětí, tedy otec Jan Horník, matky Kateřina a Eleonora, byli pochováni na staré, tj. pravé straně míšeneckého hřbitova. Můj dědeček s manželkou Eleonorou, rozenou Kostkovou, zakoupili místo pro dvojhrob v nové, levé části míšeneckého hřbitova. Ostatky jmenovaných rodičů byly exhumovány a znovu pochovány do nového hrobu rodiny Horníkovy.

 

Jak šel život v rodném Nuzově v mírových letech

K rodnému statku č. p. 8 náleželo v době mého dětství (kolem roku 1955) asi 13 ha zemědělské půdy, dále obytná část (původně dřevěná, za života mého dědečka přestavěna na zděnou), chlév pro krávy, konírna, stodola, komůrka, sklep, prasečák, poměrně prostorná kolna na nářadí a mechanizaci, dva dřevníky, špýchar, kočárovna (v současnosti přestavěná na garáž) a loch ve stráni nad domem (zejména ke skladování brambor). (21) Ze dvou stran statek obklopovala tzv. „humna“, tvořená značně rozsáhlým sadem. Uprostřed statku byl uzavřený dvůr, na jehož části byl odkládán hnůj od dobytka (krav, prasat a koní). V zimním období chodívali sedláci a chasníci svážet dříví z okolních lesů, a to k vagonování či na pilu do Protivína. V menším rozsahu bylo dříví voženo vorařům k Vltavě. V zimním období bylo zhotovováno zejména nejrůznější nářadí – násady, hrábě, kosišťata, košťata, košíky, dížky (na mléko), putny (na vodu), dřeváky a další nezbytnosti pro chod hospodářství a rodiny. V každé usedlosti bylo samozřejmostí, že již děti pomáhaly dospělým – děvčata svým matkám zejména v kuchyni, při ručních pracích, ale i ve stáji při úklidu dobytka, chlapci byli od mala vedeni zejména pro ovládání polních prací a seznamováni s nejrůznějšími manuálními dovednostmi. K podzimnímu koloritu snad každé vsi patřila pastva dobytka na sklizených plochách, kterou si mládež krátila opékáním brambor na ohníčku.

Když bylo na gruntech méně práce (buďme upřímní – spíše byla větší potřeba peněz), chlapi chodili na Pahorek ručně dobývat a tlouct kámen používaný na cesty. Tatínek ve své kronice uvádí, že zručný tlukač roztloukl za směnu 1 kubický metr štěrku, za což obdržel mzdu 15,- K. Tatínek dodává: „Což byl pěkný výdělek, ale i namáhavý.“ Sedláci roztlučený kámen rozváželi potahem podle pokynů správy silnic.

Osada Nuzov náležela (a dosud náleží) do působnosti Obecního úřadu Paseky. Můj dědeček František byl dlouholetým zástupcem Nuzova v zastupitelstvu obce. V Pasekách se rovněž nacházela i pro nuzovské děti trojtřídní obecná škola (nová škola byla otevřena v roce 1893 a nahradila dosavadní již nevyhovující budovu). Obecná škola byla 5letá. Od roku 1869 byla uzákoněna povinná docházka rovněž do 3leté měšťanké školy, pro nuzovské děti byla v Protivíně (svou výstavností a zdobností připomínala spíše protivínský zámek). V polovině února roku 1929 byly v Čechách kruté mrazy s velkým množstvím sněhu (např. v Litvínovicích u Č. Budějovic byla dne 11. 2. 1929 naměřena amatérským meteorologem a středoškolským učitelem fyziky Jaroslavem Maňákem dosud nejnižší teplota na území republiky, -42,2°C). Můj tatínek František byl v těchto dnech vožen do školy na saních pod peřinou a s horkou cihlou u nohou.  Můj tatínek a strýc Ladislav školní docházku završili studiem hospodářské školy ve Strakonicích. Mnozí  jejich kamarádi se vyučili řemeslo.

V období mezi válkami se mezi mládeží, především chlapeckou, rozmáhalo lyžování a bruslení. Zimní večery pak nezřídka kdy patřily kartám. V létě dominovalo koupání v Medenickém rybníku. Na jiném místě tohoto vypravování jsem již uvedl, že o letních večerech (po úklidu dobytka) se scházeli mladí i staří na lavičce před „Vovčičků“ (což bylo rovněž před hospodou pana Jezla) a zpívalo se při harmonice (mého dědečka), při flétně pana Jezla a později i při housličkách mého tatínka. Snad je vhodné tento odstavec ukončit konstatováním, že děti svým rodičům vykali. V případě mých rodičů se rozhodně nejednalo o zvykovou formalitu. Moji rodiče si svých rodičů či prarodičů oprávněně vážili. Tento výraz úcty se začal měnit po druhé světové válce.

V Pasekách se nacházela i tzv. Kampelička – pro sedláky a drobné řemeslníky oblíbená finanční instituce. Do Pasek chodili Nuzováci i nakupovat, sedláci pak i kovat kobyly.

V roce 1937 byl v Nuzově založen hasičský sbor, pro který byla následujícího roku postavena zbrojnice. Sbor byl vybaven novou motorovou stříkačkou taženou koňmi. Velitelem hasičů byl můj dědeček, trubačem, který obvykle z Pahorku vyhlašoval požární poplach, byl můj tatínek (ve své kronice dává na obdiv skutečnost, že do prudkého stoupání na Pahorek vyjel bez sesednutí z kola a tento, připusťme náročný výkon, mu nevzal potřebnou sílu odtroubit do prostoru přilehlých obcí požární poplach).

Ač osadu Nuzov tvořilo pouze 15 popisných čísel, hrávalo se zde ochotnické divadlo, a to na rovné upravené ploše kamenolomu Pahorek. Herci byli nejen z Nuzova, ale i z nejbližších obcí. V hospodě U Jezlů se drželo posvícení a konal se hasičský bál. Teprve v pozdějších letech byl tento bál pořádán v lepším prostředí v Pasekách U Zelenků.

Ještě se zmíním o výslovnosti názvů obcí a příjmení běžně používaných na Protivínsku v letech, o nichž je pojednáváno. Neříkalo se např. „jedu do Smrkovic“, nýbrž „jedu do Smrkouc.“ Neříkalo se „u Vovčičků nebo u Šťástků“, nýbrž „u Vovčičkojc, nebo u Šťástkojc.“

První radiový přijímač si pořídil pasecký učitel Jan Kouba v roce 1926. V roce 1927 byl Nuzov elektrifikován. Spádový vodovod byl v Nuzově zaveden v březnu 1942, a to do všech stavení. Voda byla odebírána z nové studně na Cimburů louce. (21)

 

 Ne na všech usedlostech byl ráj na zemi

 

Z tohoto důvodu hledali příslušníci často početných rodin obživu v různých podnicích, např. v protivínském pivovaru.(21) Problémy s obživou řešila řada lidí vystěhovalectvím (jeho počátek byl kolem roku 1800, tedy několik let po zrušení poddanství v roce 1781). Na Protivínsku nabylo vrcholu, zejména do Ameriky, kolem roku 1886. (22) V cizině se vystěhovalci snažili zakoupit cenově dostupnou půdu pro zemědělské obhospodařování,  anebo se uplatnit v různých průmyslových odvětvích. Největší destinací, řečeno současnou mluvou, byla pro vystěhovalce severní Amerika. Naši předci zde založili osady s jihočeskými názvy, např. Vodnany, Protivin, Pisek ad. (kupř. osada přistěhovalců ve státě Iowa dostala roku 1878 název Protivin na počest Marie Jírové, rodačky z Protivína). (22) Rovněž městečko Spillwill, známé pobytem Antonína Dvořáka v roce 1893, založili vystěhovalci převážně z Vodňanska. Početné skupiny Jihočechů se usazovaly v průmyslových městech, jako bylo např. Chicago. Právě v tomto průmyslovém městě byl roku 1876 založen hřbitov pro české krajany, který se svými asi 118 tisíci hroby je největším českým hřbitovem na světě. (8) Když v létě 1914 vypukla válka, žilo ve Spojených státech na půl milionu Čechů a více než 600 tisíc Slováků. Právě američtí Češi již v srpnu 1914 horovali pro českou samostatnost. Krajanské spolky brzy navázaly úzké kontakty s politickými emigranty z domova, zvláště s Masarykem, kterého od léta 1915 bezvýhradně podporovaly, zejména finančně. Doslova za nuzovskými humny se z Malých Chalup č. p. 2 vystěhovala do Ameriky rodina Sobolíkova (po 238 létech). Pro naše vyprávění je tato skutečnost zajímavá i tím, že usedlost zakoupil po roce 1900 František Kostka (nar. 1863 v Nové Vsi č. p. 11 – zemřel 1945), jehož dceru Eleonoru (29.7.1898 – 26.7.1976) si vzal dne 1. 2. 1921 v míšeneckém kostele za svou manželku můj dědeček, František Horník, narozený v roce 1892. (21)

 

 I v době, kdy nehrozily hrůzy války, mohl být život složitý

Je spravedlivé se zastavit u životního osudu mých dvou pratet, Alžběty narozené 9. 7. 1888 a Boženy narozené 31. 12. 1895. Alžběta Horníková se dne 7. 1. 1913 provdala za koláře Jana Študenta do Pasek č. p. 35. Když se Jan Študent vrátil po demobilizaci z 1. světové války, kde působil v plukovní hudbě, svou manželku Alžbětu nalezl ve velmi špatném zdravotním stavu. Alžběta byla postižena silným kloubovým revmatizmem, což vedlo k tomu, že posléze nebyla schopna ani chodit. Dosud svobodná Alžbětina sestra Božena se rozhodla, že bude Alžbětu ošetřovat, všechny hospodářské práce za ni vykonávat a její dvě děti vychovávat. Svému slibu plně dostála. Od května 1921 až do Alžbětiny smrti 12. 1. 1948, tedy 28 let, zastávala na Študentově statku v Pasekách č. p. 35 všechny nezbytné práce. Můj tatínek ve své kronice (21) v závěru tohoto pojednání doslova uvádí: „O obě děti pečovala jako vlastní matka. Díky za takové srdce plné lásky, díky za obětavost a ochotu přiložit vždy ruce k dílu. Obě Študentovy děti, Jeník (nar. 1913) a Anna (zvaná Anda narozená 1916) se k tetě Boženě krásně chovaly, oslovovaly ji teti a velice si jí vážily.“ Tatínek v kronice ještě dodává: „Také si pamatuji, že teta (rozuměj Božena) přikoupila 1 ha pole ke Študentů chalupě. Pole bylo na západní straně Nuzovského vrchu, ale bylo již v rovině.“ Má prateta Božena zemřela 21.3.1979 a je pochována ve staré části míšeneckého hřbitova v hrobě Študentů a Vandů.

 

Protivínsko „v záři reflektorů“

Nejvlivnějšími osobnostmi Protivínska byli příslušníci schwarzenbergského rodu. Kromě pivovaru a mlékárny vlastnili v městě rovněž zámek situovaný na jižním okraji náměstí. Je sice pro turisty nepřístupný (vyjma zámeckého parku), ale za kratičkou zmínku rozhodně stojí dvě místnosti, které byly v roce 1899 zařízeny pro kněžnu Terezii z Trauttmansdorfu, manželku knížete Jana Nepomuka (1860-1938) z hlavní hlubocké schwarzenbergské větve (primogenitury). Jedná se o rokokový pokoj a k němu přiléhající jídelnu. Okázalé vnitřní vybavení rokokového pokoje, tj. štuková výzdoba, zrcadla, damaškové tapety, malby, lustry, intarzované podlahy i zdobný krb s mramorovými obklady, bylo přivezeno do Protivína z Vídně. V rámci 1. pozemkové reformy (1919 – 1938) byl zámecký areál ponechán v majetku hlubockých Schwarzenbergů.

Příslušníkem schwarzenbergského rodu z orlické počeštěné větve (sekundogenitury), který se velmi příznivě zasloužil mj. o založení české lesnické školy v Písku v roce 1885, byl JUDr. Bedřich Schwarzenberg (1862 – 1936). Doslova pouze několik jihočeských osobností v čele s vlivným Schwarzenbergem založilo lesnickou školu, na které se za mocnářství vzdělávali lesníci i ostatních slovanských národů. Zásluhou zejména orlické větve Schwarzenbergů získala škola znamenitou pověst, o čemž svědčí i skutečnost, že ji R-U císař František Josef I. dvakrát navštívil (naposledy 3. 9. 1905). V těžkých časech 1. světové války se za rozhodující pomoci JUDr. B. Schwarzenberga podařilo udržet školu v provozu. A to i přesto, že internát i vlastní školní budova byly dva roky zabrány vojskem a většina posluchačů bojovala na frontách. (23) Pro úplnost dodejme, že Bedřich Schwarzenberg byl v českých zemích velmi populární pro své vlastenectví a úsilí o spravedlnost. Snad právě proto byl lidem nazýván „jihočeský kavalír.“

V Protivíně a na Orlíku byl v roce 1892 další výjimečný host, arcivévoda a následník trůnu, František Ferdinand d´Este doprovázený českým místodržícím, hrabětem Františkem Thunem, a příslušníky schwarzenbergského rodu. Ve dnech 21. až 24. 11. 1892 se účastnil s urozenou společností honů (např. v bažantnici Radany, v okolí dvora Dvorce a v oboře Bor). Hosté byli ubytováni na protivínském zámku.

 

Matějovo dětství a jinošství

Matěj navštěvoval obecnou (národní) školu v Pasekách vzdálených asi 2 km od rodného Nuzova. V době jeho dětství a mládí bylo obvyklé, že při pracích na statku pomáhaly i děti, v době hlavních zemědělských prací (senoseč, žně, sklizeň brambor) i na úkor docházky do školy.

Dne 16. 4. 1894 byl Matěj Horník odveden do armády („tauglich mässiger“= služby středně schopný) a přidělen jako Rkt, tj. rekrut, do pozemního vojska. Jeho tělesná výška činila 167 cm a posudková komise konstatovala „kniebohrer“ – vadná chůze v důsledku vady v kolenou. (1) V zápise o odvodu je veden jako pomocník (čeledín) v domácím hospodářství.

 

                   

 

   

    Matějova manželka Anna (1880-1960)                                        Matěj Horník (1873 – 1915)

 

 

Dne 13. 10. 1902 uzavírá Matěj Horník v kostele u sv. Alžběty v Protivíně sňatek (2) s nevěstou Annou Prokešovou (20. 7. 1880 v Selibově, Hradiště č.p. 23 - 21. 12. 1960), služebnou v protivínské mlékárně. Ohlášky byly zveřejněny ve výše uvedeném svatostánku a v míšeneckém kostele sv. Havla (míšenecký kostel náleží k nejstarším jihočeským církevním památkám a jsou v něm dosud zachovány gotické nástěnné malby). Nevěsta Anna byla dcerou Josefa Prokeše z Protivína č. p. 73 a matky Kateřiny, rozené Louženské z Protivína č. p. 74. Společný domov založili v Protivíně, Dlouhá třída č. p. 191 (dříve se lokalitě říkalo U sv. Anny, dnes Smetanova ulice). Obytnou část bytu tvořila kuchyňka a jeden pokojík. Matěj začal pracovat jako dělník ve schwarzenbergském pivovaře. Rodinný rozpočet si manželé vylepšovali obhospodařováním asi 2 ha vlastních zemědělských pozemků a dalších asi 3 ha pronajatých. Tento nevelký pozemkový základ dovoloval v sousedství bytu chovat obvykle 2 dojnice a prase. Během let se manželům narodilo šest dětí: Václav (1904 – 1995), Anna (1905 – 1985), Josefa (1907 – 1908), Růžena (1909 – 2007), Marie (1911 – 1992), Alžběta (1913 – 1987).

 

Malá odbočka v čase

Alžbětiným manželem, tedy Matějovým zetěm, se stal Antonín Hrnčíř, narozený 9. 6. 1909 na samotě Bečelov, náležející k obci Krč u Protivína. Přišel na svět v tzv. „nové baště“ č. p. 90. V tomto poměrně velkém stavení byla Hrnčířovými sousedy rodina Rodova (viz svatební fotografie). V příbuzenstvu Horníkových se traduje, že mezi manželi Hrnčířovými byl velice krásný vztah. Posuňme se po pomyslném proudu času o tři desítky let dopředu. Alžbětin manžel zastával funkci poštmistra v obci Bohušovice na Litoměřicku. Uvedený poštovní úřad dodával zásilky i do Malé pevnosti a do židovského gheta Terezín. Před léty jsem požádal dceru paní Alžběty, Olgu, o informace související s tragickým osudem jejího otce. Její písemná odpověď se mi svou tragikou tak mocně vryla do paměti, že ji mohu citovat téměř doslovně. Olžin otec předal poštovní zásilku židovskému adresátovi internovanému v terezínském ghetu, a to bez předchozího postoupení zásilky gestapu k provedení cenzury. Po odhalení tohoto, tehdy zakázaného postupu, byl Antonín Hrnčíř zatčen a uvězněn v terezínské Malé pevnosti. V rodině se traduje, že Antonín Hrnčíř byl udán gestapu spolupracovníkem.  Manželka Alžběta postávala celé hodiny u plotu Malé pevnosti a doufala, že uvidí svého manžela v blízkosti plotu, aby mu přehodila přes plot balíček s jídlem. Jednou se to povedlo. Manžel pochodoval s dalšími vězni na nějaké práce a manželka mu hodila balíček s jídlem. Za to, že si její manžel balíček zvedl, byl příslušníkem gestapa zkopán snad do bezvědomí. Následně byl odeslán 5. 6. 1942 do Osvětimi, kde 17. 7. 1942 zahynul. Čtenář mi dá jistě za pravdu, že na takovéto případy násilí a zvůle se nejen v rodinném kruhu nezapomíná, ale je žádoucí, aby to platilo i v obecné rovině. Autor tohoto vyprávění doznává, že se mu nedostává odpovídajících slov k vyjádření žalu a trápení 29leté Alžběty vyvolané ztrátou milovaného manžela a otce jejich dcery. Do konce svého pozemského bytí se s touto tragedií nevyrovnala – oporou jí byla matka a posléze dcera Olga (24. 11. 1934 – 12. 3. 2017).

 

 

Svatba Alžběty Horníkové s Antonínem Hrnčířem (1933), po levici nevěsty svědci – stojící bratr Václav (1904-1995), sedící Růžena Rodová.                                                                                                

 

Než opustíme podmanivou krajinu Hrnčířova rodiště, připomeňme, že sousední, tzv. „stará bašta“ (č. p. 32) na břehu rybníka Rabiňka, byla rodištěm matky Jaroslava Haška, Kateřiny, rozené Jarešové. Tato dcera schwarzenbergského baštýře Jareše byla velmi nadaná – dostala proto příležitost soukromě studovat u pootavského slavíka, básníka, prof. Adolfa Heyduka v Písku, a to němčinu a francouzštinu. To tehdy nebylo v případě dívky prostého původu obvyklé.

Mnohého čtenáře možná překvapí, že básníkův bratr Bedřich Heyduk se před více jak 130 léty podílel na osídlování Dálného východu a hospodářském rozvoji této části carského Ruska. Poblíž Novorossijska se nachází obec Gajduk, kterou v roce 1870 Bedřich Heyduk založil a kde dodnes žijí potomci ruských Čechů. Rodný jazyk tu sice umí už jen nejstarší generace, příjmení Heyduk je tu ale ve všeobecném povědomí. Teplé a vlhké okolí Novorossijska – podhůří Kavkazu, dnes lemují vinice, které básníkův bratr zakládal.

 

Počátky Matějova vojákování

Vraťme se zpět k osudům Matěje Horníka. Dva dny po své svatbě, 15. 10.  1902, je přiřazen ze 7. pluku dragounů do zálohy. (3) Dne 7.6. 1905 odjíždí se 6. plukem zeměbrany – hulánů – do Welsu na vojenské cvičení. Vrací se 23. 7. 1905 (4).

Nacházíme se v době, kdy velmoci uzavírají spojenecké smlouvy s tajnými dodatky. Vztahy mezi státy byly kaleny stále mokvajícími ranami z nedávných válek. V rakousko-pruské válce bylo v roce 1866 Rakousko poraženo (zejména v bitvě u Sadové na Královéhradecku) a bylo donuceno zavázat se nevměšováním do dalšího uspořádání Německa. Prusku se tak otevřela cesta ke sjednocení Německa.

Za pouhé čtyři roky vypukla prusko-francouzská válka 1870-1871. Prusové se v ní zmocnili Alsaska a Lotrinska, vč. města Štrasburk. Prusům v této válce již sekundovaly další německé státy. Francie byla donucena k ponižujícímu závazku, zaplatit Prusům 5 mld. franků. Válečné reparace měly oslabit Francii a financovat německý hospodářský růst (německá ekonomika skutečně následně rostla). Vztahy nejen těchto dvou velmocí byly „pod bodem mrazu.“ Bylo proto jen otázkou času, kdy „přetlak“ v evropských vztazích vybuchne. Bezprostředním podnětem byly výstřely Gavrilo Principa v Sarajevu 28. června 1914. Za měsíc, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, když předtím 26. července 1914 mobilizovalo polovinu armádních sborů a 31. července vyhlásilo všeobecnou mobilizaci.(24)

 

Autentické vzpomínky na tyto dny

Matějův mladší bratr a můj dědeček, František Horník, si psal, byť i se zpětnou platností, kroniku, v níž vylíčil pocity své i blízkých o těchto zlověstných událostech. Dovolím si jeho autentické vzpomínky ocitovat.  „Den 26. červenec 1914 zůstane pro celý národ, ba celý svět, dnem hrůzně pamětným – přišel jako hrozný úder blesku, aby otřásl do duše milionů lidí a způsobil rozvrat v rodinách, v obcích i v národech. Hrubé ultimátum podané Srbsku vládou Rakouska-Uherska, které bratrský národ srbský nemohl přijmout an stal se vasalem zpupné rakousko-uherské říše, bylo Srbskem zamítnuto a po celé říši od hlučných měst až do tichých dědin letělo jako morová rána – válka, válka! ….

Spokojeně za krásného nedělního rána ubírali jsme se k Protivínu na svatoanenskou pouť. Tam shluk lidí, tam hlomoz bubnu strážníkova, který hřímavými slovy ohlašuje, že vyhlášena právě mobilizace vojska a záloh. Tu a tam bylo viděti plačící ženu neb matku. Bylo po pouti! Většina lidí spěchala domů. I v naší osadě (v Nuzově) byl již poplach. Telegramy, četník za četníkem, jen aby se na někoho nezapomnělo, koho mobilizační vyhlášky svolávají. Na rozích byly vylepeny plakáty: „Mým národům,“ kde císař František Josef I. slovy plnými mírumilovnosti vysvětluje, že byl nucen chopiti se meče. Druhý den ráno odjížděli z naší osady muži povolaní dle mobilizační vyhlášky se slzami v očích, ale i někteří netušíce, jak hrozný a dlouhý bude válečný požár. Byli i tací, kteří se utěšovali výkřiky – za 14 dní budeme doma. Ale bylo jich mnoho, kteří své rodiče a sourozence viděli naposledy. Tak začali jsme žít ve stálém napětí a strachu a začali jsme zvykati té příšeře jakou je válka. Zlo, které seje válka, neminulo   však ani naši milou osadu, není snad rodiny, které by se byla válka nedotkla, obzvlášť některé rodiny byly zasaženy krutě. Nejen na životech padlých, ale i následkem neustálých rekvizicí obilí a dobytka, také upadly některé rodiny do naprosté podvýživy i hladu. …. Z naší obce pasecké  padlo ve světové válce 25 vojínů a v osadě naší (Nuzově) padl Hauser František, narozený 13. 4. 1878, zemřel po zranění 11. 7. 1916 a pochován je na ústředním hřbitově v XI. vídeňském okresu. Jim zachovejme nehynoucí paměť!“

Autor tohoto vyprávění si dovoluje poznamenat, že dědeček, tak jako řada dalších pamětníků, nesprávně ztotožnil  mobilizaci (26. 7. na sv. Annu) s vyhláškou „Mým národům“, kterou císař 28. 7. vyhlásil válku.

To ještě dědeček nemohl tušit, že český národ bude trpět příkořími dvou světových válek. Těžká období našeho národa však předpokládal vlastenec a aktivní účastník revoluce 1848, Josef Václav Frič, jehož náhrobní nápis na Vyšehradském hřbitově z roku 1890 svým obsahem až zamrazí: „Kéž by tu se mnou v jeden hrob zapadlo neštěstí mého národa.“

 

 

Matěj rukuje do války

Matěj Horník narukoval do 24 hodin po zveřejnění mobilizační vyhlášky k 28. domobraneckému pluku Písek. (5) V seznamu osob pracujících v protivínském pivovaru, kteří nastoupili vojenskou službu a současně bydleli v Protivíně, je můj prastrýc uveden s poznámkou, že je zaměstnán jako pomocná síla s měsíčním platem 54 korun a že plat obdrží až do konce srpna (koruna a haléř, arci druhu císařsko-královského, tu nebyla od vzniku republiky, ale již od roku 1892). Matějova manželka Anna podala žádost o podporu pro rodiny mobilizovaných vojínů. (6) Z následujících informací je zřejmé, že stát usiloval, aby odvedené vojáky a jejich rodiny podporovala i nejširší veřejnost. Cituji např. Prosbu o dárky naturální pro vojíny, kterou MěÚ Protivín  obdržel dne 13. 12. 1914: „Vítány jsou zejména následující dary: čaj, konzervy, tabák, čokoláda, doutníky, dýmky, kakao, cigarety, dutinky, sušenky, dále cukr, zimní rukavice, sýry, onuce z ovčí vlny, kapesní nožíky, mýdlo. Veškeré dárky buďtež zasílány na adresu Sběrna naturálních darů úřadu pro péči ve válce v Budějovicích.“(6)

 

Mezilidské vztahy měly i před sto léty trhliny

Z archivních dokumentů č. 7 se dozvídáme, že Matějova manželka dopustila, že její 3 kusy hovězího dobytka spásly dne 23. 10. 1914 jetel na poli ve vlastnictví Václava Dvořáka. Vlastník pozemku žádal MěÚ Protivín, aby paní Anně uložil pokutu 20 korun za spasení jetele a za pošlapání pole od dobytka. Obviněná byla k projednání uvedeného skutku obeslána starostou p. Václavem Zelenkou a po vyšetření bylo rozhodnuto: „Anna Horníková, k náhradě škody uhradí p. Václavu Dvořákovi 20 K a mimoto zaplatiti musí pokutu pro ústav místních chudých 6 K. Úhrnná částka zaplatiti se musí u purkmistrovského úřadu v Protivíně v době 8 dnů po doručím výměru.“

Řešený případ se však rozkošatěl, neboť téhož dne, 23. 10. 1914, si stěžoval p. Josef Řežábek, že mu 3 kusy hovězího dobytka patřící Anně Horníkové spásly jeho louku. MěÚ Protivín ji rozhodnutím ze dne 27. 10. 1914 za to uložil pokutu 10 K a 6 K pro ústav chudých.

Zápisem ze dne 19. 12. 1914 se paní Anna odvolala proti výše uvedeným sankcím. V zápisu uvedla, že škodu na cizích pozemcích způsobil dobytek i jiných majitelů, „což jsem na své oči sama viděla, jako svědka uvádím p. Františka Kubíčka a polního hajného Františka Hančura.“

              C. k. okresní hejtmanství v Písku oba předchozí rozsudky MěÚ Protivín zrušilo s tímto odůvodněním: „U příležitosti odvolání Anny Horníkové podané zrušuji z úřední moci oba trestní nálezy a sice pro vadnost trestního řízení, ježto v žádném případě nebyla obviněná Anna Horníková o přestupku za vinu jí kladené vyslechnuta, jak toho pro trestní řízení před úřady správními předpisuje § 1 nařízení c. k. ministerstva vnitra ze dne 5. 3. 1858 č. 34 ř. z. Další vadou řízení jest, že oba přestupky, z nichž Anna Horníková byla obviněna, nebyly předmětem jednoho trestního řízení a jednoho nálezu, jak to výslovně nařizuje § 3 shora citovaného ministerského nařízení. Panu starostovi se ukládá, aby vyvolal nové usnesení trestního senátu.“ Podepsán C. k. místodržitelský rada (podpis nečitelný). Z archivních dokumentů se mi nepodařilo zjistit, jak tato „svatokrádež“ byla MěÚ Protivín v repetici rozhodnuta – bylo by to jistě zajímavé.

 

 

S jakým odhodláním šli do války Češi a s jakým čeští Němci

Pro posouzení tohoto jevu se pomyslným okénkem podívejme do Č. Budějovic, kde žila poměrně vlivná německá komunita. (9) V den vyhlášení války, v úterý 28. července, uspořádalo v Budějovicích asi dvě stě německých výrostků demonstraci. Za křiku a zpěvu táhli na náměstí před radnici, kde zpívali bojové písně a provolávali hesla – nejen „Nieder mit Serbien“ (pryč se Srby), ale také „Nieder mit den Tschechen“ (pryč s Čechy). Totéž se opakovalo před budovou okresního hejtmanství, aniž zakročila policie. Německé noviny nazvaly demonstraci vlasteneckým projevem. Pravděpodobně většina českých Němců rukovala do války s vlasteneckým zanícením, překypovala nefalšovaným elánem. Když odjížděli na frontu, zdobili si blůzy a čepice kokardami (stužkovou růžicí obvykle v barvách politického hnutí) a květinami, zpívali a naparovali se, jako by se s konečným vítězstvím čekalo až na ně. Zato Češi přijali rozkaz k mobilizaci sice disciplinovaně, avšak s otevřenou nechutí, bez jakéhokoliv nadšení. Němečtí nacionalisté ve Vídni i Berlíně měli ke Slovanům odedávna povýšené vztahy a v této souvislosti za války znovu „oprášili“ letitou vizi „německého Rakouska“ (čeští Němci spatřovali svou domovinu ve sjednoceném Německu). Také ve vilémovském Německu byli Slované pociťováni jako vážný protivník, který by měl být sražen, stejně jako jejich podporovatelé Galové (Francouzi). Sám císař Vilém mluvil o příštím „existenčním“ boji Germánů s výše jmenovanými dvěma nepřáteli. Náčelník německého generálního štábu Moltke psal svému rakouskému kolegovi Hötzendorfovi, že v evropské válce „půjde o boj mezi Germány a Slovany.“ Ačkoliv Slované tvořili téměř polovinu obyvatelstva R-U říše, byli v postavení národů neplnoprávných, utlačených. Politické ambice Čechů obvykle negovali čeští Němci.

Uveďme alespoň dva pokusy o vyřešení národnostních sporů, které byly neústupností českých Němců (ale i nepřízní papeže Lva XIII.) zhatěny. V roce 1890 probíhala z iniciativy Taaffeho vlády česko-německá jednání, jejichž výsledkem byly tzv. punktace, snažící se o česko-německé vyrovnání (podle slova die Punkte – body). Čeští Němci navrhovali, nikoliv poprvé, nikoliv naposledy, aby území, které označovali Deutsch Böhmen, se stalo samostatnou provincií, tj. aby došlo k odtržení tohoto území od historického území zemí Koruny české (vyjadřovali to slovem Abgrenzung – ohraničení, vymezení). Kvůli punktacím  se  roku 1890 konalo sčítání lidu podle toho, jakou řeč užívají (byla zjišťována tzv. obcovací řeč). Aby se počet česky mluvících občanů co nejvíce redukoval, byli tito občané buď násilím, nebo klamným výkladem termínu „obcovací řeč“ donucováni, aby uvedli němčinu. Očista od česky mluvících občanů byla prováděna s neslýchanou brutalitou, jak uvádí v historické studii Antonín Srb. V české společnosti to vzbudilo rozhořčený odpor. Proti plánu českých Němců o rozpolcení celistvosti zemí Koruny české se postavil T. G. Masaryk v článku uveřejněném v časopisu Čas. Uvedl v něm, že žádný národ není nadřazený či vyvolený, a tudíž není ospravedlnitelné rozsévat nacionalistický separatismus. Masaryk dále uvádí, že zánik sebemenšího národa by byl ztrátou pro celé lidstvo. Ve snaze o rozbití české celistvosti rozpoznal pangermanismus. Při studiích tohoto jevu narazil i na německý požadavek, aby Češi byli vysídleni na jihovýchod Evropy, do Bosny a Hercegoviny, čímž by se Němcům uvolnil životní prostor ve středu Evropy, neboli Němci by tam měli kýžený Lebensraum-životní prostor.

Druhý příklad je z roku 1897, kdy čeští Němci zhatili jednu ze snah o zrovnoprávnění českého jazyka s němčinou (připomeňme si výrok jednoho z prvních obrozenců Josefa Dobrovského: „Čech je ten, co česky mluví.“). Tzv. fundamentální články premiéra Bádenyho  měly uzákonit volební právo pro všechny muže od 24 let věku (ženy volební právo neměly). Kromě toho měly fundamentálky současně zrovnoprávnit češtinu s němčinou u nižších úřadů v etnicky smíšených oblastech. Požadavkem tohoto jazykového nařízení bylo, aby všichni úředníci do roku 1901 prokázali znalost obou zemských jazyků. Výše uvedené nařízení vlády se stalo rozbuškou k násilnostem, při nichž byly tři osoby zabity. Nařízení bylo staženo, neboť Bádenyho vláda padla a Říšský sněm byl uzavřen. Čeští Němci a Češi se k sobě chovali jako cizinci. Německá reakce na návrh Bádenyho jazykového, alespoň částečného vyrovnání byla nepřátelská i v dalším směru. Kupříkladu v letáku zveřejněném v Žatci se psalo: „Stále nesnesitelnějším stává se vystupování českého lidu v německých Čechách. Nejdrzejším způsobem roztahuje se tento hluboce pod námi stojící slovanský národ na německém území, s posměchem a úšklebkem chodí nám vstříc tento cizinec na německé půdě, prudkými nájezdy útočí na naši řeč a državu a všechno, co německý život připomíná, chce tento český lid zničit. Němečtí měšťané a majitelé domů, němečtí průmyslníci v Žatci, nadešel konečně čas k bezohlednému boji za německou národnost a za německé právo. Zbrojte k boji. Prvním výpadem na našeho odvěkého nepřítele budiž, že vy, němečtí měšťané a majitelé domů, všem Čechům své byty vypovíte. Žádný Němec nesmí už pod jednou střechou bydleti se svým úhlavním nepřítelem. Proto vypovídání z bytů, ale také vypovídání českých dělníků a služek.“ (10) V sousední německé říši nalezli čeští Němci mohutnou podporu. Renomovaný německý historik prof. Mommsen kupř. ve vídeňských novinách Neue Freie Presse veřejně varoval: „Češi, apoštolové barbarství, pohřbí 500letou kulturní práci Němců v propasti své nevzdělanosti. Buďte tvrdí, rozumu lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí.“ (10) Rvačky studentů byly na denním pořádku. Češi nakupovali  pečivo u svých pekařů, Němci zase u německých. Nešlo však o chleba, ale o hrdost ponižovaného národa. Do německého národního divadla v Praze Čech nepáchl, Němec oplácel stejnou mincí, atd., atp. Když vypukla válka, nutně ji vnímali Češi a Němci každý jinak. Češi šli do cizí války, její výsledek pro ně nemohl být příznivý, ať už by skončila jakkoliv.  Monarchie poslala Čechy bojovat proti Srbsku a Rusku, slovanským státům nepovažovaným za nepřátelské. Odkojeni panslavistickými teoriemi obrozenců a následně i některých vlivných politiků, vnímali počínání Vídně jako neospravedlnitelné. „Bratr proti bratru, to na nás nikdo nemůže chtít,“ hlásali narukovaní vojáci téměř veřejně. Odvedenci psali na vagony, do nichž je cpali: „Vývoz dobytka do Srbska,“ „My to nevyhrajem,“ „Jdeme na Srby a nevíme proč,“ „Rychlovlak do Ruska,“ atd. V hospodách si rekruti zpívali vlastenecké písně, např.: „Prapore náš rudobílý, znaku staré české síly, vlaj a duj! Doneseme svorně k cíli prapor svůj!“ Viditelný projev protihabsburských nálad se uskutečnil již v září 1914, kdy probíhal na frontu odjezd 28. pěšího pluku, tzv. Pražských dětí. Když zpívali cestou z kasáren na nádraží hymnickou píseň Hej Slované (brzy zakázanou) s veršem „Rus je s námi, kdo proti nám, toho Francouz smete,“ tak tento verš přímo vyřvávali. Lidé z chodníků na ně volali, ať na Rusy nestřílejí. V odpověď jim odvedenci mávali bílými šátky, aby dali najevo vzdát se při první příležitosti. Odvedenci svůj odpor k Vídni vyjádřili i při rakouské hymně, kdy na místo slov „zachovej nám Hospodine“ zpívali „nemysli si Hospodine, že jsme nějaký dobytek“ (v podmínkách jižních Čech tyto projevy zřejmé neloajality nebyly zdokumentovány). Po tomto a řadě podobných extempore se úřady odhodlaly k exemplární odvetě. Zatkly a popravily několik radikálních živlů, např. redaktora anarchistických časopisů Čeňka Kerbra. V druhém roce války byli zatčeni a odsouzeni k smrti přední politikové, JUDr. Karel Kramář, vůdce mladočechů a vlivný rusofil, následně první předseda vlády ČSR , JUDr. Alois Rašín, první ministr financí ČSR. Zatčení a nepodmíněným trestům neunikl ani starosta Sokola, JUDr. Josef Scheiner, a finančník Jaroslav Preiss, který zásadně přispěl k rozvoji národního hospodářství budoucího čs. státu. Pozdější císař Karel I. tyto a další politické vězně omilostnil (amnestie se týkala 719 Čechů).(24) Pro dokreslení atmosféry mezi obyvatelstvem – když např. v pražském kině promítali filmové záběry o ústupu Němců na Marně, publikum tak bouřlivě tleskalo, že další projekce byly zakázány. Těžkým hříchem se stalo vše proruské a jakékoliv projevy panslavizmu. Na indexu se proto ocitla klasická ruská literatura. Romány Dostojevského, Tolstého ad. byly vyřazovány z knihoven. Vlastenecké české básničky (například. F. L. Čelakovského) byly vytrhávány ze školních čítanek. Na ruské, v menším rozsahu i srbské frontě docházelo k častému přeběhnutí k protivníkovi. Pro svůj útěk měli vojáci řadu pádných důvodů – hlad, podchlazení, častý nedostatek střeliva, někdy až hulvátské počínání některých velitelů, ponechání napadených jednotek R-U armády bez podpory sousedních jednotek ad. Část těchto přeběhlíků a zajatců vstoupila do řad československých legií v Rusku. Pokud však byl přeběhlík dopaden rakouskými či maďarskými vojáky, čekal ho za neloajalitu hrdelní trest. Ani v těžkých časech neztratili Češi smysl pro humor. U hospodských stolů se jako tichá pošta šířily pichlavé průpovídky. Kupř.: „Co se ozve, když do lesa zavoláš, jak ti je Rakousko?“ „Ouzko!“ Lidé si se škodolibým úsměvem notovali: „Marie Terezie prohrála Slezsko, František Josef prohraje všecko.“ Vojáci v ešalonech (vojenských vlacích) mířících na východní frontu zpívali: „Červený šátečku kolem se toč, kolem se toč, táhneme na Rusa, nevíme proč, nevíme proč.“ Za války populární vtip: Svatý Petr v nebi se ptá Francouze, Němce a Čecha, zač ve válce bojují. Francouz odpovídá: „Za republiku a národ.“ Němec: „Za císaře a vlast.“ Čech praví: „Za osm krejcarů denně.“ Když byl „čistý vzduch,“ lidé si s gustem zazpívali některou z provokativních písniček, například: „Ať nás třeba zavírají, ať nás v pouta svírají, však to naše české právo český lid si uhájí.“ Oblíbená byla protiněmecká: „Hindenburgu, starý sysle, chtěl jsi dostat se až k Visle. Chtěl jsi také dobýt Rovno, místo toho máš však h…. .“ A do třetice: „ My to vždycky vyhrávali, my to zase vyhrajem, my jsme hoši od Vltavy, císař je za Dunajem.“

 

Matějovy dopisy z fronty

Dochovalo se 11 Matějových dopisů z fronty a jeden dopis jeho manželky odeslaný na frontu. Ve skutečnosti se nejedná o dopisy, nýbrž o korespondenční lístky. Vojáci je směli psát obyčejnou tužkou, a to proto, aby vojenský cenzor mohl slova nepřijatelná pro cenzora (tedy pro armádu) vygumovat. Na lícní straně byl zvýrazněný nápis „Feldpost- korrespondenzkarte“, levý okraj byl vyhrazen pro adresu odesílatele (samozřejmě v šifrované podobě). Jmenovitě: „K.Landsturm Marsch – Baon, kompagnie No 1 či 3/28, Haupt Drozd, II. či IV. Zug, Feldpost 350“ (Domobranecký pochodový prapor, 1. nebo 3. setnina 28. domobraneckého pluku. Hejtman Drozd, II. nebo IV. četa, číslo polní pošty 350). Zbývající část lícní strany byla určena pro adresu příjemce. V pravém horním rohu lístku poštovní razítko (např. s nápisem: „K. u K. Feldpostamt 350“ s datem odeslání, což na více jak sto let starých lístcích je často jediný nezpochybnitelný údaj. V prostoru kulatého poštovního razítka a obvykle v levém dolním rohu na místě pro adresu jsou další dvě razítka – na jednom je „Censuriert“, na druhém „Censuriert Feldpostamt 350.“ Celá rubová strana korespondenčních lístků byla vyhrazena pro vlastní pisatelovo sdělení (i když o jeho obsahu rozhodoval cenzor). Mám-li být upřímný, pročítat více jak 100 let stará psaní určená Matějově manželce a dětem je dojemné již s ohledem na Matějův tragický osud. Je to nenahraditelný náhled do vojákovy duše.

 

Psaní ze dne 24. 12. 1914:

„Milá manželko, na vědomost Ti dávám, že jsem v Budějovicích. Byl jsem u Vrbů do rána, vzpomínali jsme na vás, netroufnu si představit, jak to bude dál. Jsme ještě v civilu, v České besedě. Jestli budeš moct, tak zabij prase, na mě s tím zabitím nečekej, nevím, co bude dál. Další Ti sdělím příště. Přijmi ode mne srdečný pozdrav. Moje děti, posílám vám mnoho pus. Dejte pozor na Betu a Mařku – i jim posílám pusu. Na shledanou a s Bohem Matěj Horník.“

Psaní ze dne 27. 1. 1915:

„Milá manželko a dítka, přijměte ode mne srdečný pozdrav. Na vědomí vám dávám, že jsem v nemocnici a tím jsem ztratil kamarády a Valvodu. Jsem v Uhrách v Munkači s tím okem. Ještě jsem nebyl na operaci. Myslím si, že se dostanu domů. Modlím se, aby Pán Bůh dal, abych se bolesti oka zbavil, je mě dlouhá doba. Peněz mám dost, tady nic nekoupím. Pozdravuj všechny ode mě, z Nuzova a švagrovou z Albrechtic (dovoluji si poznamenat, že Valvoda je švagr, o němž bude pojednáno dále, švagrová z Albrechtic je manželka syna Antonína). Píšu každý den kartu, jestli je dostáváte nevím – nepíšeš. Chtěl bych vědět, jestli nestůněte – Ty nebo děti. Moje vzpomínky na vás jsou tu těžké. Kdysi jsem si z toho dělal legraci, dnes to vidím jinak a bolestně. Posílám vám pusy. Na shledanou. Matěj.“

Psaní ze dne 4. 2. 1915:

„Přijměte ode mne srdečný pozdrav, moje drahá ženo a děti. Jsem sice zdráv, ale vzpomínka na vás mě trápí, že si to nedovedeš představit. Mé pocity Ti nemohu napsat. Vzpomínám také na naše hospodářství a na Tvoji práci. Ať Vena, Anna a Růža pomáhají. A což Máňa a Běta dělají, ti moji mazánci. Vzpomínám i na Růžu, denně nosila pivo, já jsem ho nepil od 17. ledna. Tady ani není, jen bída a ani za peníze nic nekoupíme. Třeba dva dny není oběd. Jen když dá Bůh, abych přišel domů. Na shledanou Matěj.“

Psaní ze dne 7. 2. 1915:

„Milá manželko a děti. Přijměte ode mne srdečný pozdrav. Jsem zdráv. Nevím co je s mými kamarády z dílen a kde jsou, jsem docela mezi cizími lidmi. Nevím, co se mnou bude, jsem pořád veden jako rezerva. Vzpomínám na vás každou minutu, vzpomínám na Růženku, jak bych se s chutí napil piva, které by mi přinesla. Děti, poslouchejte maminku a modlete se, aby Pán Bůh dal, abych se vrátil domů.  Jsem moc a moc daleko, nemohu vám všechno napsat. Moc tu zkusíme, máme tu vajsky (snad se jedná o hovorové označení obtížného hmyzu). Pozdravuji vás všechny. Co dělá hospodářství? Na shledanou.“

Psaní ze dne 7. 3. 1915:

„Drahá manželko a děti, jsem zdráv a lístek jsem od vás obdržel. Je mně divné, že ode mne nedostáváte dopisy, které vám zasílám 2x týdně. Pište inkoustem, pošli mně sirky, 3 špičky k fajfce a postkarty-již žádné nemám. Prosím také o škatulku masti na nohy, jak ji dostaneš, pošli mi ji hned. Kdyby bylo možné, tak alespoň 35 deka. Děti modlete se a proste Pána Boha, abych se vám vrátil. Váš otec.“

Psaní z 3. 4. 1915:

„Milá manželko a děti. Přijměte ode mne srdečný pozdrav. Jsem zdráv a čekám od vás zásilku. Pošli mi ten můj růženec. Vím, jak se holky těší. Líbám je, pozdravuji Venu, přeji mu štěstí a zdraví na té vojně. Byl jsem marod, ale už jsem lepší. Moje děti, modlete se, abych se vrátil.“

Psaní ze 7. 4. 1915:

„Milá manželko a děti, přijměte ode mne srdečný pozdrav a vřelé políbení. Jsem zdráv a balíček jsem obdržel-to víš, jak je mi to milé, když jej od tebe obdržím. Rád bych Ti poslal peníze, ale nejde to. Každou minutu si na vás vzpomínám, co děláte a jak se máte s tím naším hospodářstvím. Jen aby dal Pán Bůh, abych se vám zase vrátil. Byl jsem hodně nemocný, ale už jsem dobrý. Pořád jsem s Valvodou. Moje děti a manželko, na shledanou. Pozdravuj máti z Nuzova a Venu na tu vojnu.“

 

Psaní z 21. 4. 1915:

„Draze milovaná manželko a děti. Jsem zdráv a balíček jsem dostal. Za ten růženec jsem rád, jako by mě někdo dal 100 zlatých. Jestli Pán Bůh dá a já se vrátím-přivezu peníze, co jsem si vzal s sebou, poněvadž tady si nemůžeme nic koupit, máme jen to, co pošlete. Nezapomeň říct máti z Nuzova, aby nám poslala jejich dobrou ………… (asi cenzurováno). Piš nám, jak je s Terinou, jestli už byla na operaci. Posílám pozdrav, sbohem Matěj.“

Psaní z 24. 4. 1915:

„Draze milovaná manželko a děti. Dostal jsem od Tebe lístek, ale píšete málo – jednou za 14 dní. Já myslím, že můžete psát obden. Je to těžké, co mě píšeš, že jsi stonavá. Píšeš,  zda jsem dostal všechny balíčky. Dostal jsem jich 6, poslední s tím sýrem a to jsem Ti hned odepsal. Ani mě nepíšeš, jakou tam máte bídu. Navštiv kmotříčka, moc-li má zásob brambor, že ho srdečně zdravím. Posílám vám pusu. Matěj.“

Psaní z 27. 4. 1915:

„Milovaná manželko a děti, přijměte ode mne pozdrav. Dostal jsem od vás zásilku, ale sádlo bylo ubrané. To jsem si pochutnal. Mami, piš, jaké máš žito, myslím, že je řídké. Piš, jak se daří Tobě. Jestli žito je pěkné a máš-li moc práce, tak ho prodej. Že Tě bolí ruka? To je od práce. Pozdravuji a sbohem. Matěj.“

 

Dopis z 30. 4. 1915:

„Drahá milovaná manželko a děti. Přijměte ode mne srdečné pozdravy, jsem zdráv a dostávám od vás, co jste odeslali. Co posíláte zabalené v sáčcích, tak to dojde nerozbalené. Jen aby Pán Bůh dal, abych se navrátil, abychom se mohli zase shledat. Zase bychom si užívali blaho života . Pozdravuj všechny a na shledanou.“

Psaní ze dne 1. 5. 1915 odeslané rodinou manželovi na frontu:

 

„Milý tatínku, vědět Vám dáváme, že jsme všichni chvála Pánu Bohu zdrávi a srdečně Vás všichni zdravíme. Strýček Lukášů mě říkal, že mu ani lístku nepošlete. Ty holuby jsem spářila se samcem od Zabalů a mají jenom jedno holoubě. Pan Zabal je načisto doma. Strejček Truhlář už jel za váma z Prahy 29. dubna. Strejček Pepík dělá u mistra. Kdybyste viděl tu jalovici, jak se pěkně připravuje, radost je se na ni podívat. Práce máme dost, až když večer všechno uděláme, teprve vám vždycky píšeme. Teď píšu a je 10 hodin. Pivo dostáváme pořád. Už se nám, tatínku, po Vás moc stejská. Děti se Vás již nemohou dočkat. Betynka jakou má radost, když nám od Vás přijde lístek. Sbohem.“

Je zásluhou Matějových potomků, že se originály těchto lístků do dnešních dnů dochovaly, byť známe jejich obsah jen díky včasnému následnému přepsání.

Zřejmě každému čtenáři, zvláště tomu, co už má větší část života za sebou, zvlhnou při četbě oči dojetím, jak vřelé vztahy byly přetrhány, když 42letý otec rodiny navždy odešel.

 

Zpráva o Matějovi Horníkovi od vojska

 

Jak už bylo uvedeno, Matěj Horník narukoval jako příslušník 28. domobraneckého pluku. Podle oficiálních dokumentů měla domobrana chránit před nepřítelem objekty, v jejichž blízkosti domobranec žil (např. mosty). V létech Velké války se však tato zásada nedodržovala a domobranci (až 50letí fotři od rodin) byli nasazováni spolu s císařskou armádou na všech válčištích. A tak byl můj prastrýc nasazen do bojů v sousedství Haliče, okupovaného území od časů Vídeňského kongresu (jmenovitě v oblasti východního Slovenska při dnešní polské hranici). Západní část někdejší Haliče dnes náleží Polsku, východní větší polovina je součástí  Ukrajiny. Bohužel  tzv. kmenový list vojáka se mně od Vojenského ústředního archivu v Praze

Ruzyni  nepodařilo získat – nebyl nalezen. V kmenovém listu byly zaznamenávány vojenské

osudy příslušného vojáka. Dne 30. dubna 1915 zaslala Matějova manželka svému muži na frontu dopis. Tento lístek byl však zaslán pisatelce nazpět s poznámkou, že její manžel dne 1. května 1915 padl.  Od armády byla rodina vyrozuměna odlišně, a to vyjádřením, že Matěj Horník je nezvěstný. Nezvěstnost byla chápána mezi obyvateli v týlu také tak, že dotyčný přeběhl k protivníkovi, anebo jím byl zajat. Později armáda rodině sdělila: „Od května 1915 nejsou o jmenovaném Mathias Horník žádné zprávy.“ „Královské Landsturmbezirks Komando Nr. 28 in Pisek dne 3. 6. 1918 uvedlo, že jmenovaný se nepřihlásil k demobilizaci.“

 

 

 

 

Život – přežívání – občanů ve válečných letech

 

Až do počátku války bylo Předlitavsko (Čechy a Rakousko) považováno za obilnici říše. Mobilizace a vše, co přišlo po ní, byla pro vyspělé české zemědělství zničující rána. Uprostřed žní byly náhle desetitisíce mužů odvedeny od práce, která zbyla na ženy. Neuvěřitelná dřina a neustálý strach o život jejich drahých byly jejich údělem. Erár rekvíroval (=vymáhal z moci úřední) od sedláků obilí, brambory, seno, slámu, ale i skot, prasata a většinu koní. Venkov neměl šanci se vzpamatovat, ať už ztrátou pracovních sil, potahů, nedostatkem osiv, hnojiv ad. Za zatajování zásob hrozila sankce 5000 korun nebo půl roku vězení. Nedostatek kovů vedl říši k rekvírování zvonů. Z oblasti našeho vyprávění uveďme vzácný případ, kdy venkov nad „úředním šimlem“ zvítězil. Kaplička v Bohunicích měla vydat svůj zvon. Ten ale tajně v noci sňali a ukryli v zemi František a Karel Vodičkovi. Přísné vyšetřování četníků bylo neúspěšné. Zvony v okolních kostelích však dopadly vesměs špatně. (25)

V této kapitole je žádoucí uvést, že mezi obyvateli před právě uplynulým stoletím (ale i v době mezi světovými válkami) byly v životní úrovni propastné rozdíly. Zatímco majitelé realit (dílen, továren, polí, statků, jakož i lidé ve vyšších funkcích) si převážně nežili špatně, neplatilo to pro občany nemajetné, kteří byli často odkázáni na nepatrnou mzdu či milodary. Jejich životní úroveň byla často nuzná.

K řešení svízelné situace v zásobování chudších občanů mělo posloužit také Provolání. (6) Cituji: „Na základě vyzvání c. k. okresního hejtmana v Písku, konati se bude v den Všech svatých v neděli dne 1. 11. 1914 v Protivíně sbírka ve prospěch lidumilných účelů válečných zejména ku podpoře: a) rodin nezaměstnaných, b) rodin po padlých vojínech.“ Starosta Protivína k uvedenému Provolání požádal obyvatelstvo, „aby každý, dle možností ku účelům těm nějakou peněžitou částkou laskavě přispěl.“

Zásobování obyvatel v týlu se od počátku války zhoršovalo. Kritického stavu dostoupilo v posledních dvou letech války, 1917 a 1918. Státní správa nejrůznějšími prostředky usilovala o zlepšení situace alespoň těch nejchudších, ale pouze s nepatrným efektem. Uveďme konkrétní příklad. (14) C. k. rakouský vojenský, vdovský a sirotčí fond, expozitura v Budějovicích, požádal vedení obcí, aby byly svolané na 13. 2. 1917 veškeré ženy, jejichž mužové vykonávají vojenskou povinnost. Cílem tohoto svolání bylo, aby se neopakovaly případy, kdy „vdovy s dítkami svými v bídě strádati musí“. Na schůzi dostal předvolání zástupce c. k. rakouského vojenského, vdovského a sirotčího fondu, který měl ženám vysvětlit dobrodiní poskytované předmětným fondem. V archiváliích uvedených v použité literatuře pod č. 6 se uvádí, že dne 15. 6. 1918 byl doručen na MěÚ Protivín dopis politika Antonína Švehly, za několik měsíců známého jako „muž 28. října.“ V dopise uvádí: „Pražské děti prožívají nyní nejstrašnější doby. Není ani mléka, ani mouky, ani chleba, v Praze zmírají četné děti hladem před očima zoufalých matek, které musejí bezmocně hleděti na hrozná muka robátek. 28 tisíc českých dětí vydáno jest v Praze na pospas hladu! Vyhublé ručky jejich marně se vztahují po chlebě. Hrozný je pohled do bytů pražské chudiny. Nábytek spálen, nikde ani sousta jídla, nemoci z hladu řádí, nářek dětský volá do nebes.“ Snad je vhodné připomenout, že Antonín Švehla byl v období Československé republiky 3x za sebou předsedou vlády a léta předsedal Agrární straně (Při obstrukcích jednajících stran často používal vtipné a přitom nadčasové úsloví: „Tvrdohlavým umí být každý vůl.“). Příznačné pro toto období bylo, že občané, zejména manželky mužů odvedených na frontu, téměř na veškeré potraviny a spotřební zboží stáli dlouhé fronty, často zbytečně, neboť obchodníci neměli co prodávat (naproti tomu bohatí občané na černém trhu sehnali vše potřebné). Na téměř všechno zboží byl zaveden lístkový systém (moučenky, mýdlenky, šatenky, uhlenky, atd.). Ten sice znemožňoval, aby bohatí skupovali zboží, ale současně nezaručoval, že na přídělový lístek, opravňující k nákupu zboží, bude zboží u obchodníka k dostání. V důsledku nedostatku uhlí byly ve školách vyhlašovány uhelné prázdniny. Různé úřady vyhlašovaly nespočet výzev a rad, jak pomoci armádě a jak v týlu přežít. A tak bylo doporučováno k průmyslovému zpracování a k zahnání hladu sbírat nejrůznější rostliny („Sbírejte kopřivy, šťovík, žaludy, bodlák.“). Tuku k přípravě pokrmů bylo tak málo, že jej hospodyňky nahrazovaly rozpuštěnými svíčkami. V tisku či úředních vyhláškách bylo doporučováno lovit vrány (na přípravu polévek), sbírat vraní vejce (k náhradě vajec slepičích) a rozmohlo se rovněž lovení dříve tabuizovaných živočichů pro obživu: psů, koček, žab, ježků, veverek, křivonosek ad. Rok 1917 přinesl v zemích Koruny české, vč. Budějovic, hladové bouře stovek žen a plenění obchodů. Na prostějovské ženy demonstrující za chleba byli vysláni maďarští vojáci. Více jak desítka žen byla zastřelena. I v Č. Budějovicích, hlubokém zázemí, se lazarety, ale i školy plnily raněnými a nemocnými vojáky.

 

Odhalení pomníku padlých v Protivíně

V Pamětním spise ze dne 10. 8. 1916 sepsaném na MěÚ Protivín se mj. uvádí (6): „Z Protivína se nachází ve vojsku 548 mužů ve stáří od 18 do 51 roků, z nichž dle dosud došlých zpráv padlo na bojištích nebo zemřelo na nemoci 56 mužů. Protivín má 3400 obyvatel. V zámku Jana Schwarzenberga zřízena jest záložní nemocnice Červeného kříže.“ V tomto lazaretu byli léčeni také vojíni Petr Kasa, mistr kamenický, a vojín František Truhlář, oba z Protivína (lazaret byl zrušen 11. 3. 1917). Z podnětu MěÚ Protivín se tito ošetřovaní vojíni ujali záměru zhotovení pomníku padlých ve světové válce. Kámen darovalo město Písek z lomů v Pasekách, železo na zábradlí protivínský schwarzenbergský pivovar. Vojín Kasa utrpěl při svážení kamene zranění v bedrech, pro něž byl superarbitrován. Jména padlých vytesali pouze na třech stranách komolého jehlanu, a to za období let 1914 až 1916 s tím, že na straně poslední budou dodatečně vytesána jména padlých za zbývající válečnou dobu.

MěÚ Protivín vydal dne 23. 8. 1916 toto Pozvání (6): „Na počest padlých vojínů protivínských se bude konati v neděli dne 27. 8. 1916 o 10. hodině dopolední na náměstí Arcivévody Karla Františka Josefa slavnostní odhalení pomníku dle přiloženého slavnostního programu.“ Pomník byl odhalen s vojenskou slávou za přítomnosti plukovníka Koudi z Písku.

 Dne 18. 6. 1921 vyzval MěÚ Protivín (6) příbuzné osoby padlých, zemřelých a nezvěstných vojínů, aby MěÚ sdělili a zároveň úředními doklady doložili dobu, místo a způsob úmrtí svých drahých. Lze usuzovat, že Matěj Horník byl na památník dopsán až v tomto poválečném období.

 

Matějovu nezvěstnost vyřešil soud

Matějova manželka, tedy má prateta, se dne 30. 1. 1923 obrátila na Krajský soud v Písku se žádostí, aby soud prohlásil jejího manžela za mrtvého (15), neboť armáda, a to jak R-U, tak následně československá, tuto skutečnost oficiálně nepotvrdila. Vlastním soudním řízením byl pověřen Okresní soud ve Vodňanech. Z Matějovy frontové korespondence bylo zřejmé, že jeho pobočníkem v boji byl švagr, Václav Valvoda (nar. 7. 7. 1877 bytem Medenice č. p. 21, obec Žďár u Protivína), manžel Matějovy sestry Terezie, narozené 11. 5. 1884. Valvoda byl soudem předvolán a do soudního protokolu dne 25. 6. 1923 uvedl: „Ihned při vypuknutí války narukoval jsem se svým švagrem, nezvěstným Matějem Horníkem, k domobraneckému pluku č. 28 a s tímto plukem odešel jsem sám na ruskou frontu, kdežto švagr můj zůstal v zázemí pro strážní službu. Jako nemocný přišel jsem asi 18. září 1914 do nemocnice ve Znojmě a odtud ke kádru mého pluku v Písku, a to bylo v listopadu 1914. V lednu 1915 byl jsem se svým švagrem a ještě s jinými od našeho pluku č. 28 přidělen k domobraneckému pluku č. 29 v Českých Budějovicích. S tímto plukem odjel jsem zároveň se svým švagrem Matějem, který sloužil se mnou u stejné setniny a stejné čety, dne 16. ledna 1915 znovu na ruskou frontu, a sice do Karpat na horu Makovku, kde jsme leželi až do 1. května 1915, kteréhožto dne jsme odpoledne asi ve 2 hodiny dělali útok proti Rusům a při tomto útoku padl švagr můj Matěj Horník po mé straně. Po této bitvě vrátili jsme se zpět do našich zákopů a tu jsem šel s Františkem Řezníkem ze Strunkovic nad Blanicí na ono místo, kde švagr můj padl a to jsem viděl, že jest mrtvý, avšak zranění jsme na něm nemohli najíti, přesto, že jsme ho důkladně prohlíželi. Odebral jsem mu dýmku a jeho peníze, a sice 72 korun, peníze jsem odevzdal našemu poručíkovi, dýmku jsem si ponechal.“ Z výpovědi lze usuzovat, že se jednalo o smrtelné střelné zranění. Nikoliv tedy o zranění od dělostřeleckého či ručního granátu, nebo o zranění při tzv. „šturmu“, což byl boj vojáka proti vojákovi s použitím útočných bodáků. Je rovněž zřejmé, že prastrýc nepodlehl nemoci či útrapám boje – mrazu, vlhku, hladu, žízni. „Druhý den nato sanitní oddělení mrtvoly padlých vojínů sbíralo a odnášelo na blízký hřbitov vojenský. Třetí den nato byl jsem zajat a nacházel jsem se v ruském zajetí do roku 1918.“ Nepochybně na základě této výpovědi vystavilo zemské vojenské velitelství v Praze dne 4. 12. 1923 pro Krajský soud v Písku úmrtní list. Uvádí v něm, že Matěj Horník, vojín 29. domobraneckého pěšího pluku padl v boji dne 1. 5. 1915 v obci Machovce (v jiné písemnosti je uveden název Makovce) vzdálené asi 2 hodiny od vesnice Rožánky v Karpatech (v jiné písemnosti se uvádí, že asi 8 hodin od Machovce se nachází vesnice Slavkova).

 

O vojenských cintorínech z prvej světověj vojny v obci Makovce

Obec Makovce leží na severním okraji východního Slovenska, asi uprostřed mezi městy Svidník, Stropkov, Medzilaborce a Dukelským průsmykem. Orograficky při JZ okraji Laborecké vrchoviny, která tvoří JZ okraj Východních Karpat. Z internetu se dovídáme (16), že se vojenský hřbitov Makovce 1 nachází na obecním hřbitově a tvoří jej 10 hrobů. Sedm hrobů náleží do kategorie individuálních pohřebišť, tři hroby jsou společné (součástí internetové informace je i plánek rozmístění jednotlivých hrobů vytvořený v poválečném období). Hroby jsou situovány ve třech lokalitách obecního hřbitova. Není známa příslušnost ani jedné z pochovaných obětí.  Z logiky věci lze usuzovat, že v této oblasti jsou pochováni příslušníci  R-U nebo Ruské armády, neboť německé jednotky v tomto prostoru neoperovaly. Všechny nalezené dokumenty se shodují pouze v roce úmrtí – 1915. Vojenské hroby nejsou označené a na některých byly v následujících sto letech umístěny hroby nové, civilní. Přibližná lokalizace vojenských hrobů se dá určit pouze podle dochovaného náčrtku.

 

Co víme o mladších sourozencích Matějových

Antonín Horník, po Matějovi druhý syn v rodině, se narodil 24. 5. 1878 v Nuzově č. p. 8. Do sňatku se živil jako sedlář v Pasekách č. p. 49. Oženil se dne 18. 2. 1908 v Albrechticích s Aloisií Slepičkovou narozenou 20. 6. 1884 v Albrechticích č. p. 78. Svědkem při svatebním obřadu byl František Bartuška z Albrechtic č. p. 12 a Matěj Horník bytem Protivín č. p. 191. Otcem nevěsty byl František Slepička z Albrechtic č. p. 78 (zemřel 27. 7. 1932), syn Františka Slepičky z Karlova č. p. 2 a jeho manželky Anny rozené Krejčové z Kozlova. Matkou nevěsty byla Anna Slepičková (zemřela 18. 7. 1934), dcera Jana Bartušky ze Všeteče č. p. 5 a jeho manželky Kateřiny rozené Svobodové ze Všeteče. Antonín Horník se živil v Albrechticích na gruntu č. p. 78 sedlářstvím.

A toto řemeslo jej provázelo po celou dobu 1. světové války. Než si z Antonínova vojenského kmenového listu uvedeme hlavní informace, pro mladší čtenáře nebude snad od věci uvést, k čemu bylo potřeba sedláře, a tedy sedlářství. V minulosti koně sloužili, a to jak v mírovém životě, tak ve válkách, jako dopravní prostředek pro osoby, jako nosič materiálu, zejména ve velmi obtížných terénech (např. v horách) a jako tažná síla pro vozy, saně, ale i pro děla, týlová vozidla (např. kuchyně, lazaretní vozy, pro zásobování střelivem … apod.) Využívání koní bylo za 1. světové války obrovské – byly nasazeny miliony koní a tito převážně dobrosrdeční tvorové byli vnímáni na obou válčících stranách za nepřítele, stejně jako vojáci. Postupný ústup od koní v armádách nastal až po válce.  Přesto má kůň své neodmyslitelné místo i v současnosti a nepochybně i v budoucnosti. Byť jeho chov vyžaduje určité hospodářské zázemí, přesto je rekreační, ale i závodní jízda na koni značně oblíbenou. Tím jeho poslání nekončí. I v současnosti nutno považovat koně (obvykle pár koní) za důležitý prostředek k soustřeďování (tj. přibližování) natěženého dříví v lese (např. ve svažitých, kamenitých a neúnosných terénech). Z uvedeného výčtu mnohostranného použití koní lze dovodit, co musí sedlář převážně z kůže zhotovit, aby kůň mohl člověku plnit požadované úkoly – měkké sedlo, třmeny pro zasunutí nohou, postroje k využití jeho tažné síly, ohlávku pro vodění zvířat, atd.

A nyní se věnujme vojenské anabázi mého druhého prastrýce Antonína. Zdrojem informací nám budiž vojenský kmenový list (Grundbuchsblatt). Antonín byl odveden 1. 10. 1899. Odvodní komise uvádí výšku postavy 175 cm, vlasy tmavě blonďaté, oči modré. Téhož dne byl zařazen jako vojín sedlář k jezdeckému regimentu č. 3, jezdecké divizi č. 8 a jezdecké eskadroně (setnině) č. 55. Ke dni 11. 10. 1900 byl přeložen z jezdecké eskadrony č. 55 k záložnímu útvaru č. 8 jezdeckého pluku (regimentu) č. 3. Ke dni 31. 12. 1904 byl Antonín přeložen ze záložního útvaru č. 8 k jezdecké eskadroně č. 21. Ve dnech 8. – 28. 5. 1909 vykonal 21denní vojenské cvičení se zbraní. Ke dni 31. 12. 1909 byl přeložen k zeměbraneckému pluku č. 28. Dne 29. 7. 1914 byl mobilizován k aktivní službě sedláře vozatajského vojska. Po skončení války byl v Českých Budějovicích v roce 1919 demobilizován. 31. 12. 1920 byl převeden do zálohy.        

Antonín zemřel 9. 11. 1947, jeho manželka Aloisie dne 15. 6. 1951, oba na usedlosti č. p. 78. Se svými rodiči jsou pochováni v Albrechticích v hrobě č. 10. Toto hrobové místo bylo potomky odhlášeno v roce 2014.

 

                                      

Albrechtický hřbitov je neobvyklý tím, že ve hřbitovní zdi jsou vytvořeny malované arkádové kapličky a na každé z nich jsou verše věnované zesnulému. Pocházejí převážně z let 1841 až 1854. V albrechtickém kostele působil farář Vít Cíza, který s myšlenkou jejich zřízení přišel. Od roku 2008 bylo započato s restaurováním maleb. Albrechtický kostel svatého Petra a Pavla z druhé poloviny 12. století patří k nejvýznamnějším románským stavbám v jižních Čechách. Mimořádný je cyklus unikátních nástěnných maleb.

Antonín a Aloisie Horníkovi měli jedinou dceru, Marii (nar. 25. 11. 1908 v Albrechticích č. p. 78). Marie se provdala 15. 6. 1929 za Václava Šplýchala, narozeného 27. 6. 1900 v Bukovanech u Písku. Manželé se odstěhovali do Prahy – Krče, kde si zřídili kožešnictví. Měli syna Čestmíra (nar. 22. 11. 1930) a dceru Jindřišku (nar. 3. 7. 1933). Václav Šplýchal zemřel 27. 1. 1946 v Praze – Krči, Marie Šplíchalová dne 17. 1. 1988 tamtéž.

 

František Horník, můj dědeček, třetí syn Jana Horníka, se narodil 20. 12. 1892 a zemřel 23. 1. 1973. Hospodařil na rodném statku v Nuzově č. p. 8. Dědeček mimo psaní a používání příboru při jídle veškeré ruční práce vykonával levou rukou (vč. klepání kos, výroby ručního nářadí, apod.). Byl manuálně velmi zručný, rovněž si poradil i s bednářskými pracemi. Mé srdíčko si mimo jiné získal tím, že mi na potůčku protékajícím nuzovskou návsí postavil miniaturní mlýn s mlýnským kolem, které svým otáčením vyluzovalo typické klapavé zvuky, snad jako opravdový mlýn. Nevěstu si našel doslova za humny svého statku, v Malých Chalupách č. p. 2, Eleonoru Kostkovou. Společně, ale i za pomoci Františka Kostky, jejího otce, který byl tesařem, zvelebili celý rodný statek. Přestavěli obytnou část, která byla dosud dřevěná, postavili novou stodolu, koňskou stáj, prasečák a další součásti statku. Během let statek vybavili rozličnými mechanizačními prostředky – příkladně alespoň uveďme mlátičku na obilí, potažní vlek na gumových kolech, traktor Zetor 25, traktorový vlek, ad., ad. Rodiče postavili do života tři děti – nejstaršího Františka, řečeného Frantík, mého tatínka, (29. 8. 1922 – 28. 6. 2006), Ladislava (13. 4. 1929 – 25. 7. 1982) a Marii, řečenou Maří, (21. 12. 1932 – 22. 6. 2002).

Ale vraťme se k dědečkově manželce, tedy k mé milované babičce. Jejím otcem byl, jak již bylo výše uvedeno, František Kostka (22. 9. 1863 v Nové Vsi č. p. 11 – 23. 2. 1945 v Malých Chalupách č. p. 2). Babiččinou matkou byla Veronika Kostková, rozená Čejková ze Záblatí č. p. 18 (21. 9. 1864 – 19. 7. 1931). Kostkovi byli oddáni 3. 2. 1889 na Bílé Hůrce. A nyní, nechť mi čtenář dovolí vyzpovídat se z jedné životní události vztahující se k mé babičce, Eleonoře Horníkové. To bylo tak. Blížily se její 60. narozeniny (29. 7. 1958). Tatínek přišel s návrhem vzít s sebou na oslavu do Nuzova magnetofon, do něhož by oslavenkyně namluvila vzletně řečeno „poselství příštím generacím“. A tak se stalo. Já, tehdy 9letý chlapec si pamatuji, že tatínek navrhl své mamince, ať do magnetofonu sdělí něco podle vlastního uvážení – pohádku, vzpomínku ze života, apod. Babička bez většího rozmýšlení začala podmanivě, plynule a procítěně přednášet vybrané pasáže o setkání knížete Oldřicha s pradlenou Boženou v Peruci. Po kratičké odmlce pokračovala dále o selské kněžně Boženě. Když jsem psal tuto kapitolu, jakýmsi vnuknutím jsem si na uvedenou nahrávku pořízenou před neuvěřitelnými 60 lety vzpomněl a po chvíli přehrávání magnetofonového pásku jsem téměř zapomenutou nahrávku objevil. A věřte mi, moji milí čtenáři, že jsem byl dojat, jaké nadčasové texty si má babička zvolila k přednesu – v první části pasáže z Kosmovy kroniky, ve druhé z Kroniky tak řečeného Dalimila. Pro aktuálnost druhého textu (Dalimilem zveršovaného kolem roku 1300!) mi dovolte ocitovat alespoň jeho malou část: „Chci žít s českou selkou skrovnou spíš než s Němkou, s císařovnou. Pouto krve vždy je silné, Němka k Čechům sotva přilne. Čeleď z Němec, z Němec mistři, Němkyně je na koni a mé děti, synci bystří, německy jen švadroní. Vidím, jak zem vadne, chřadne, jak Čech právo nemá žádné. Každý Němec je zlé dráče. Na chudé i na boháče vrhejte se bez rozdílu, ukažte jim naši sílu. Němce – ten slib dejte mně – nepouštějte do země, neboť Němci hltaví rozševelí se jak býlí, přelstí vás a v krátké chvíli o korunu připraví. Zvolte třeba za knížete si oráče od pluhu. Bude vládnout líp než kníže, který Němcům paty líže a dělá jim posluhu.“

V duchu jsem se k tomuto babiččinu „poselství příštím generacím“ často vracel a snažil se pochopit, proč se rozhodla k deklamaci právě Dalimilových veršů, které svým obsahem jsou výrazně nadčasové. Babička ve svém „poselství“ nepochybně měla z čeho vybírat. Vždyť se narodila v roce 1898 (v roce, kdy byla zavražděna císařovna Sisi) a již jako dospívající dívka vnímala hrůzy Velké války, za deset let po jejím skončení nastalo další složité období – velká hospodářská krize, kdy i pracovití a šikovní zaměstnanci byli propouštěni ze zaměstnání a jiného často nebylo. Po dalším desetiletí nastalo snad nejtragičtější období národních dějin-odtržení pohraničí od ČSR a za půl roku německá okupace. Jak už to v životě bývá, vedle těžkých období přicházely chvíle štěstí, radosti, spokojenosti. Babička měla tedy nepochybně pro své „poselství“ dostatek námětů k vybírání.

A nyní mi dovolte vrátit se do mých dětských let, trávených při různých příležitostech právě v Nuzově. Na „náš“ statek přišla návštěva, podle přátelského uvítání jsem vytušil, že jsou to  pro dědečka a babičku dobří známí, nebo dokonce příbuzní. Obytnou část statku tvořila kuchyně, sednice (sváteční pokoj) a sednička (kde i já jsem spával, v zimě na příjemné ovčí kožešině). Běžné návštěvy, což byla zřejmě i tato, byly zvány do kuchyně. Následovalo pohoštění, při němž snad nikdy nechyběla káva. Jak jsem se již zmínil, rád jsem poslouchal hovory dospělých, ne vždy jsem však rozuměl projednávané problematice. „Uklidil“ jsem se tehdy na pec. Na „naši“ pec se mohly pohodlně položit dvě osoby, pec nepálila, ale pouze příjemně hřála. Když kdokoliv z rodiny přišel ze zimy do kuchyně, mohl se příjemně zahřát za pecí. Však tato „kruchta“ byla v zimním období často využívána. Ale vraťme se k avizované návštěvě. Obsah hovoru mě dlouho nezajímal až do chvíle, kdy všichni sedící za stolem zvážněli, poněkud ztichli a doslova se mi vrylo do paměti, jak si významně a nezvykle dlouho zahleděli do očí. Z celého hovoru se mi zachovala v paměti věta, která právě v tuto chvíli zazněla a zněla přibližně takto: „Za války Honza Masaryk z Londýna oznamoval, že pokud Němci válku vyhrají, bude to znamenat konec českého národa.“

Ač bylo toto dílko již dopsáno a během několika dnů jsem jej měl předat Jihočeskému muzeu v Č. Budějovicích, opětovně se mi s plnou naléhavostí navrátila nevyřešená záhada, proč babiččino „poselství“ čerpalo právě z Dalimila. Pokusil jsem se o rozluštění. Posuďte se mnou. Babička měla pravdu v tom, že manželky vládců zemí Koruny české byly většinou Němky (a další cizinky). O německé politice Drang nach Osten (expanze na východ) je sepsán nespočet odborných prací. Ocitujme alespoň jednu. „2. října 1941 na poradě nejvyšších představitelů okupačního režimu v Černínském paláci Reinhard Heydrich potvrdil, že český prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.“ Rovněž prezident Dr. Edvard Beneš záhy po válce apeloval na český národ, aby nikdy nepodceňoval německý revanšizmus, byť byl aktuálně poražen. Z bohatých babiččiných životních zkušeností a životní moudrosti lze usuzovat na to, proč si k „poselství“ vybrala texty z jedné z naší nejcennější kroniky, které považovala za stále aktuální.

Má babička navštěvovala školu pravděpodobně v letech 1904 až 1912. Připusťme, že byla pilná a vnímavá žačka. Moje maminka navštěvovala základní školu jak v letech Československé republiky, tak v období druhé světové války. Také ona znala zpaměti rozsáhlé pasáže z klenotů české literatury (pro odlehčení uvádím, že když přednášela Erbenovu Polednici, tak na mě, malého hošíka, působil text básně doslova strašidelně). Pravda, po přijetí tzv. Prosincové ústavy v roce 1867 se mohli Češi alespoň trochu svobodněji „nadýchnout.“ Projevilo se to mj. v rozvoji českého školství, do této doby živořícího. Z uvedeného přednesu mé babičky lze usuzovat, že tehdejší učitelé, měli nemalý vliv na národní uvědomění mládeže v situaci 300let trvající germanizace a nadvlády Habsburků. Svým žáčkům dovedli vysvětlit, že český národ byl po Bílé hoře Habsburky (tedy Němci) odsouzen ke ztrátě protestantského náboženství v situaci, kdy víra (konfese) byla něčím posvátným – nedotknutelným (ke katolické církvi se v předbělohorské době hlásila jen necelá čtvrtina příslušníků panského stavu a pouhá jedna patnáctina, tj. cca 6 % celého národa). (26) Učitelé mých pratet a prastrýců měli odvahu svým žáčkům přiblížit, jak nekatolické majetky byly po Bílé hoře převedeny do vlastnictví cizáků (tímto dosud největším vyvlastněním, které se týkalo více než ¾ českého království, byla prakticky vyřazena z výkonné moci protestantská šlechta, postižena na svých dosavadních právech byla i města a nižší šlechta). Učitelé, ač byli pod dohledem státních institucí, žáčkům na příkladech dokládali, jak cizí (převážně němečtí) vlastníci získaných nemovitostí doslova „vysávali“ své poddané, které při odporu neváhali krutě trestat (např. Kozinova poprava v roce 1695). (26) Na mravenčí a nelehkou úlohu učitelů za R – U navázali, velmi fundovaně a s vlasteneckým citem, kantoři meziváleční.

Naše lidská paměť je bohužel příliš krátká a snadno naše poznatky zmizí v propadlišti dějin. Aby se to stávalo co nejméně, je tu historie. Pokud se jí budeme věnovat a respektovat její poznání, budeme snad dělat chyb méně.

 

 

                          

 

 

František Horník (1892 – 1973) coby voják                            Josef Horník (1898 – 1967) na italské straně  

v Linci r. 1917                                                                               fronty          

 

 

Josef Horník (14. 11. 1898 – 14. 11. 1967). Jak už bylo vpředu řečeno, matkou Josefovou (ale také mého dědečka Františka) byla Eleonora Slepičková ze Slavětic č. p. 8 (19. 2. 1857 – 31. 5. 1928). Její sestra měla ve Slavěticích rovněž hospodářství. Vzhledem k tomu, že neměla děti, vzali do služby Josefa Horníka. Zde se seznámil s Marií Petříkovou (16.3. 1903 – 30. 12. 1976) z č. p. 9. Marie Petříková byla dcerou Václava Petříka ze Slavětic č. p. 9 a Marie, rozené Podlahové ze Všeteče č. p. 8. Ohlášky byly vyřčeny v míšeneckém a neznašovském kostele na počátku roku 1928. Josef s Marií si řekli své „ANO“ dne 14. 2. 1928 v neznašovském kostele. V prvních letech novomanželé hospodařili na nevěstině gruntu a od roku 1936 na č. p. 8. Josef a Marie Horníkovi měli dvě dcery – Marii (15. 12. 1938 – 19. 3. 1998) a Jaroslavu (narozenou 11. 4. 1940). (21) Josef Horník rozhodně nezůstával stranou dění ve Slavěticích. V roce 1944 byl ve vsi založen sbor dobrovolných hasičů. Prvním starostou sboru byl zvolen prastrýc Josef. Ustavující schůze Jednotného zemědělského družstva ve Slavěticích proběhla v roce 1957 v pohostinství U Pisingerů. Do předsednictva družstva byl zvolen Josef Horník jako člen a zároveň jako účetní JZD. Původní předseda družstva (Václav Švehla) a místopředsedkyně (Marie Hupková) následně rezignovali na své funkce a předsedou představenstva družstva byl zvolen Josef Horník. (25)

Osudy Josefa Horníka za Velké války snad exaktněji poodhalí jiný badatel, neboť mně se nepodařilo získat od Vojenského ústředního archivu Praha – Ruzyně základní dokument vedený o každém vojákovi, tzv. kmenový list (též nazývaný vojenský osobní spis), který nebyl nalezen. Podle domněnky tradované v rodině narukoval pravděpodobně v roce 1917, tzn. ve svých 19 letech, na italskou frontu, snad do Terstu. Rovněž další informace se neopírají o hodnověrné zdroje. Mohl být italskými vojáky zajat, anebo se mu podařilo přeběhnout k Italům. Přiloženou fotografii posoudil specialista na vojenské uniformy z Vojenského

 historického ústavu Praha takto: „Voják na fotografii má na sobě italský stejnokroj s označením čs. domobrany, opasek a bodák pochází ještě z výstroje R – U armády. Československá domobrana v Itálii vznikla jako další – druhá – armáda, vedle čs. legií v Itálii, složená z českých a slovenských zajatců či přeběhlíků. V prosinci 1918 byly tyto jednotky na rozkaz M. R. Štefánika přesunuty do ČSR, kde zajišťovaly zejména pořádek v pohraničí.“ Nejsložitější situace byla v Sudetech, kde předáci českých Němců prováděli nenávistnou agitaci proti Československé republice a živili ve svých soukmenovcích naděje, že by se česko-německé oblasti Čech, Moravy a Slezska mohly připojit k Rakousku, nebo Velkoněmecku. Březnové německé demonstrace 1919 měly v řadě míst násilný charakter, Němci provokovali hanobením symbolů státu i útoky na jeho představitele. Mezi občany se tradovalo: „Dřív se had na ledě zahřeje, nežli Němec Čechu svobodu dopřeje.“ A často s dovětkem, že nabytá svoboda je pro Němce málo, „neboť svoboda bez nadvlády je mu ničím.“

                          

 

Autorovo slovo závěrem

Snad by bylo vhodné se čtenářům přiznat, proč jsem se pokusil zpracovat příběh mého prastrýce a jeho rodiny, a to za cenu, kdy jsem se pohyboval často na „tenkém ledě.“ Kupříkladu jsem se nemohl opřít o nejcennější zdroje informací – o deník aktérů příběhu, o

kmenový list vojáka, o vzpomínky pamětníků, … . Odpověď na tuto otázku se nedá vtěsnat do několika slov. Snad nejsilnějším argumentem byl můj krásný vztah k dědečkovi – mladšímu

bratru Matějovu. Dědečka jsem doslova miloval. Při častých návštěvách na jeho statku mi dopřával prožít celou přehršel zážitků, které dnes, jako důchodce, považuji za zlatý poklad

svého dětství. Pro zvídavého chlapce, vyrůstajícího mimochodem na státním statku (tedy ve

dvoře, jak se tehdy říkávalo), bylo pozoruhodné téměř vše, co se na statku dělo. Vrcholem mé blaženosti bylo, když mi dědeček předal opratě od páru koní a já jsem, rozumí se na jeho pokyn, popojížděl s vozem, např. při svozu obilí, sena či píce. Vždy jsem měl hřejivý pocit, když jsem mohl při některých pracích pomoci, ať to bylo snášení snopů a stavění panáků, sušení sena, sběr vajíček, zvláště v obtížně přístupných místech, donášení stravy lidem pracujícím na poli, atd. Ještě léta se vyprávěla ve vsi úsměvná příhoda, kdy mě babička, asi 7letého, poslala na pole, kde se dobývaly brambory, abych spočítal počet pracovníků s tím, že jim jídlo donesu. Rychle jsem tam doběhl, spočítal a celý uřícený jsem babičce hlásil: „Je jich tam sedm a já jsem osmý.“ Nezapomenutelným zážitkem pro mne bylo, když jsem si mohl sednout spolu s dospělými Nuzováky na lavičku před dědečkovým statkem pod korunu lípy republiky, poslouchat hovor vrcholící zpěvem lidových písní, který na heligonku doprovázel můj dědeček. Také můj tatínek ve své kronice (21) rovněž uvádí, že v meziválečných letech se pod lípou scházeli hospodáři i chasa z celé vsi, dědečka hrajícího na heligonku doprovázel jeho syn František na housle – zpívalo se a bylo veselo. Velmi rád jsem jezdil jako spolujezdec na bryčce (v zimě na saních) tažené jedním koněm nebo celým párem koní na návštěvy k četným příbuzným. Vždy jsem měl pocit, že ti lidé se rádi navštěvují. Doslova jsem si vychutnával cesty do Protivína, kam jsme jezdili s lejtou (cisternou) pro syrovátku do mlékárny (syrovátkou byla přikrmována prasata). Jakýmsi zlatým hřebem bylo, že jsme při zpáteční cestě zastavili v hospodě U Chudýho, kde mi dědeček koupil párek s rohlíkem – joj to byla bašta! A tak by bylo možné pokračovat ve vzpomínkách dále a dále. Svět kolem mne se mi zdál nevýslovně krásným, všichni se ke mně chovali přátelsky a já cítil, že mě mají rádi (snad i proto, že jsem byl prvním vnukem s příjmením rodu Horníků).

Od dětských let jsem rád naslouchal vyprávění a vzpomínkám pamětníků. Tuto mou zálibu vhodně doplňovali moji rodiče, příbuzní a později pan Bedřich Pelán, profesor dějepisu na gymnáziu.

K odpovědi na otázku zadanou v úvodu této poslední kapitoly se v čase přesunu do mých současných důchodových let. Vztah k historii si léta prohlubuji studiem příslušné literatury. Při tomto úsilí jsem také vypracoval, za přispění specialistů, rodokmeny všech čtyř větví mých předků. A tak jsem se, byť přes bariéru času, „seznámil“ také s rodinou prastrýce Matěje. Při pročítání rodokmenů, a zvláště pak při dopisování údajů o skonu mých příbuzných, z nichž jsem jich řadu poznal i v dětských letech, jsem si uvědomil dvě skutečnosti: 1) Běžná genealogie rodových linií pro většinu z nás končí prarodiči. 2) Kromě prarodičů o dalších členech našich rodů téměř nic nevíme, a pokud něco víme, reálně hrozí, že tyto informace v dalších generacích nenávratně zmizí za oponou času. A nyní se dostávám k meritu věci.

Každý člověk si zaslouží, aby po ukončení svého pozemského poslání nebyl zapomenut, aby se, v lepším případě, nestal pouhým bezobsažným heslem v rodokmenu. Ale naopak! Aby o něm někde bylo napsáno vše podstatné v celé mnohotvárnosti života. Měla by to být nepsaná povinnost například důchodců, kteří by pokračovali v úsilí svých předchůdců (příkladným vzorem je kronika psaná mým dědečkem, a to rukopisem, za který by se nemusel nikdo stydět, byť se jednalo o sedláka, anebo kronika mého tatínka).

Doporučuji proto, aby si jednotlivé rody vedly nejen rodokmen, ale i kroniku, kterou by si jednotlivé generace předávaly jako štafetový kolík. Pak by se nemohlo stát, že kruté osudy Matějovy či Hrnčířovy, které jim, nikoliv vlastním zaviněním, nedopřály užít si dobrého života, by po několika generacích upadly v zapomnění. S nadsázkou řečeno, každý člen určitého rodu by si svými životními skutky „psal komentář,“ který jednou bude zpracován k jeho jménu v kronice. Úcta k životním osudům našich předků, k jejich pracovitosti a dovednostem, je snad i jedna z cest, jak v našem národě udržovat lásku k rodné vlasti. Řada okolností mě utvrzuje v názoru, že jsme národem, který nevychovává nové generace k vřelému vztahu k vlasti, ke státnímu bohatství, duchovním (mravním) hodnotám a ke stáří. A to je nepochybně skličující poznání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A léta běží

V našem vyprávění se opakovaně uvádí, že pod lípou republiky před „Horníkouc“ statkem se večer s oblibou sedávalo (konec konců, pro pivo bylo k Jezlovi pouze přes cestu). Výsadba lípy, národního symbolu, má svá pokračování. Jedním z nich je výsadba lípy osvobození uskutečněná dne 8. května 1995. Za čtvrt století od výsadby lipové sazenice zdobí břeh Vltavy na Hluboké asi 20 metrů vysoká koruna. Při její výsadbě mně asistovaly předchozí i následné generace našeho rodu, moji rodiče Božena a František a mé dcery Milenka a Sonička.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Použitá literatura

  1. SOkA Písek, Archiv města Protivín II, Seznam odvodem povinných 1873,
  2. SOA Třeboň, Farní úřad Protivín, Kniha 16a, Matrika oddací 1890-1931,
  3. SOkA Písek, Karton 89, sign. B III 7, Ohlašovací kniha vojska 1890-1913,
  4. SOkA Písek, Karton 90, sign. B III 8, Kniha ohlašovací zemské obrany 1891-1914,
  5. SOkA Písek, Archiv města Protivín II, Karton 49, sign. XVII/D/8, Mobilizace 1914,
  6. SOkA Písek, Archiv města Protivín, Karton 96, sign. B III 32, Péče o vojíny,
  7. SOkA Písek, Archiv města Protivín, Karton 126, sign. D II, Různá podání rodiny Horníkovy,
  8. Louženský, Jiří: Vystěhovalectví z bývalého soudního okresu Lišov v l. 1835-1868, Výběr-časopis pro historii a vlastivědu Jižních Čech, 2008/1, s. 43-44,

Louženský, Jiří: Jak Češi v předminulém století osídlovali prérii, Výběr-časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, 2008/2,s. 151,

  1. Rada,František:Když se psalo T.G.M., 1970, s.6,
  2. Hora-Hořejš, Petr:Toulky českou minulostí, díl 14, 2016,s.146-148
  3. Svoboda, Ludvík: Cestami života I, 1971, s. 128,
  4. Kvaček, Robert: První světová válka a česká otázka, 2013, s. 14,
  5. Křížek, Jaroslav: Čechoslováci na frontách 1. světové války, 1969, s.6,
  6. SOkA Písek, Archiv města Protivín, Karton 90, sign. B III 12, Vojenské spisy vůbec (1911-1913,1918),
  7. SOA Třeboň, Karton 260, Krajský soud Písek, manipulace 1898-1923,
  8. http: www.kvhbeskydy.sk/vojnove cintoriny z prvej svetovej vojny v obci Makovce,
  9. Petráš, Jiří a kol.:Příběh je základ … a lidé příběhy potřebují … aneb teoretické a praktické aspekty orální historie, 2010, s. 82,83,88-91,
  10. Kudela, Josef: Deník plukovníka Švece, 1923, s. 45,89,94,
  11. Horáková, Pavla, Kamen, Jiří: Přišel befel od císaře pána, 2015,s.9,
  12. Brunclík, J.: Zeměpisný atlas pro školy střední, lycea, ústavy učitelské, 1916, s.38,49.
  13. Kronika mého otce, Františka Horníka (29.8.1922 – 28.6.2006) - rukopis.
  14. Pech,K., Jelínek,J., Pavlátová, M., Fröhlich, J.: Protivínský zámek v běhu staletí, 2013, s. 8,9,11,36.
  15. Čapek, František: Zásluhy J. J. JUDr. Bedřicha Schwarzenberga o založení lesnických škol v Písku, Obnovená Tradice 58/2018, s.12-15
  16. Čapka, František: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha, 2010, s. 554, 597
  17. Bartuška, Jan: Se znamením dvojitého lekna, 2018, s. 180, 181, 332
  18. Jarolímková, Stanislava: Co v učebnicích nebývá, 2. díl, Praha, s. 49, 83-85, 99.

 

Poděkování

Autor tohoto vyprávění upřímně děkuje všem těm, kteří mu jakkoliv pomohli s jeho vypracováním. Zejména děkuje:

panu Janu Ciglbauerovi,

panu PhDr. Vlastimilu Koldovi, SOA Třeboň,

panu MUDr. Pavlu Kroutilovi,

panu PhDr. Josefu Nožičkovi, SOkA Písek,

rodinným příslušníkům Horníkovy rodiny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

« Vrátit se zpět

Partnerské organizace Partnerské organizace

JE Temelín

TemelínkyDobrovolý svazek obcí Blanicko-otavského regionuNadace ČEZ

Vodňanská ryba      

Rychlé odkazy